V sobotu 9.3.2024 přivezla agentura Liver Music newyorskou zpěvačku a písničkářku Sari Schorr. Ta vystoupila v ČR poprvé na samostatném koncertu (loni dělala support Kieferu Sutherlandovi) v rámci The Future Starts Here Tour 2024. Turné začalo 1.3. v Německu a pražský koncert byl osmý během devíti dnů. Není čas, ztrácet čas.
Sari Schorr žije v New Yorku a kromě hudby se věnuje dálkové cyklistice a běhá maratóny. S hudbou začínala po klubech jižního Bronxu a jako doprovodná zpěvačka svých mnohem známějších kolegů. Na turné po Americe i Evropě byla s Joe Luisem Walkerem a Popa Chubbym. Zlom nastal v roce 2015, kdy ji uslyšel Mike Vernon – známý producent, který spolupracoval s Fleetwood Mac, Johnem Mayallem, Davidem Bowiem, Ericem Claptonem a mnoha dalšími. Ihned jí nabídl produkci desky a domluvil jí podepsání smlouvy u Manhaton Records. V následujícím roce vychází její debut A Force of Nature. Další deska Never Say Never vychází této zpěvačce s hlasem o rozsahu pěti oktáv o dva roky později. V roce 2020 vydává živé album Live in Europe a v říjnu loňského roku vychází Joyful Sky. To je album známého anglického kytaristy Robina Trowera (hrál např. s Procol Harum, basistou Cream Jackem Brucem nebo původním bubeníkem Jethro Tull Clivem Bunkerem), na kterém Sari zpívá všechny písně a byly jí přizpůsobeny aranže. Dalo by se předpokládat, že repertoár turné bude převážně z této poslední desky, ale nikoliv – nejvíce písní bylo z desky první.
Doprovodné trio kytara, basa a bicí bylo složeno výhradně z anglických muzikantů a nutno říci, dost různorodých. Zvuk byl dobrý, vše šlapalo, jen je škoda, že nebyly klávesy/varhany. Po poslechu Live in Europe nebo živých nahrávek jsem přesvědčen, že by s nimi byl zvuk ještě plnější. Na kytary hrál Ash Wilson, který se Sari spolupracuje dlouhodobě. Střídal tři kytary: bílé Paul Reed Smith (PRS) Silver Sky John Mayer (zvláštní kombinace Těla stratocastera a typického krku PRS) a pololubovku Duesenberg Starplayer TV Phonic a černou klasickou PRS McCarty 594. Zvuk hnal do Marshalla JTM přes bohatý pedal board. Ten obsahoval Mad Professor, Royal Blue Overdrive, několik krabiček Strymon – El Capistan (delay), Flint (tremolo & reverb) a footswitch Favorite, a dále vibrato & chorus RetroVibe, fuzz KingTone V2, wah pedal a ladičku Korg Pitchblack mini. To vše bylo napájeno z multiadaptéru Fender Engine Room LVL8. Ash Wilson je kytarista, který už v šestnácti letech spoluzaložil kapelu The Melt, se kterou dělali předskokany takovým hvězdám, jako Walter Trout, Mountain, Doctor Feelgood nebo The Animals. Dnes patří mezi nejuznávanější anglické bluesové muzikanty mladší generace. Trochu jako z jiného světa vedle něj působil bubeník Lee Morris. Tento čtyřiapadesátiletý metalový bard, který v letech 1994-2003 hrál s Paradise Lost (nahrál s nimi sedm alb) a od roku 2017 je ve skupině magnum, hrál na bicí značky Duallist. Soupravu měl menší, než jak u něj bývá zvykem, ale když rozjel v některých pasážích dvoušlapku, bylo nadmíru jasné, ve kterém žánru má průpravu. Musím říci, že mně se jeho hra moc líbila a ve spojení s univerzálním basistou Chrisem Cliffem, to byla velmi úderná, ale přesná a dynamická rytmika. Chris Cliff hnal svoji pětistrunnou baskytaru přes hlavu Road Runner WT-600 a bednu od firmy Eden Amplification.
Jaký hráli styl si netroufám říci. Byly to písničky hrané (byť anglickými muzikanty) po americku. Pěkná pomalá blues v rockovějším hávu střídaly šlapající Rock’n’rolly, za které by se nemusela stydět ani kdejaká country rocková parta. Všemu vévodil zpěv Sari Schorr, která svým rozsahem opravdu udivovala. Vše prožívala a do svých emocí často vtáhla i publikum… alespoň mě tedy ano. Koncert začal třemi skladbami z Joyful Sky – The Circle is Complete, The Distance a Joyful Sky. Následovaly tři písně z A Force of Nature – Ain't Got No Money, Demolition Man a Ordinary Life. Pak už byl setlist poskládán spíše pocitově Peace of Mind (Joyful Sky), Damm The Reason a Aunt Hazel (A Force of Nature) a procítěná Beautiful z Never Say Never. Následující Rock’n’roilová Highway 69 je nová a pravděpodobně se objeví na příští desce. Dle slov Sari Schorr si testují, jak na ni bude publikum reagovat. A reagovalo velkolepě. Pak ještě Maybe I'm Foolin' a Thank You z Never Say Never a rozloučení přišlo s klasikou Black Betty v úpravě Sari Schorr, která vyšla na A Force of Nature. Po vytleskání byla přidána další klasika I Just Want To Make Love to You, kde dostali všichni členové kapely možnost předvést své umění i smysl pro humor – třeba Chris Cliff ve svém sóle chvíli hrál to, co mu předzpívával člověk z první řady publika – a úplně poslední písní byla úderná Valentina z Never Say Never. Dobře vygradované zakončení mnohé navnadilo k nákupu CD, vinylů nebo triček, protože před stánkem s merchem byla fronta delší než před šatnou. Jen je škoda, že si do Lucerna Music Baru na členku New York blues Hall of Fame nenašlo cestu více posluchačů.
Fotoreport si prohlédněte zde: https://worldstars.eu/fotoreporty/s...