Čtrnácté pražské zastavení v rámci zimní části k patnáctému albu Memento Mori je důslednou ukázkou proměny Depeche Mode v prostoru a čase. Původně čistě elektronický čtyřčlenný projekt, jehož poznávacím znamením byl v úplných začátcích kromě syntezátorového zvuku vícehlasý refrénový zpěv téměř beatlesáckého ražení, se za více než čtyřicet let proměnil v plnohodnotnou rockovou instituci, ustálenou kolem ústřední dvojice Gahan/Gore.
Situace před vydáním alba vypadala poměrně kriticky: od předposlední nahrávky Spirit uplynulo pět let, během kterých se planetou prohnala pandemie covidu a v květnu 2022 navíc zemřela dobrá duše kapely, klávesák Andy Fletcher, který mimo jiné fungoval jako žehlič vztahů mezi ústřední dvojicí. S dalším ohledem na pozvolna upadávající kvalitu posledních nahrávek kapely se zdály být legitimní otázky, zda mají Depeche Mode ještě co říct a jestli nejsme svědky pozvolného konce černé legendy.
Obavy to byly liché, ohlášení nové nahrávky bylo nečekané a co víc, jedná se o jedno z jejich nejlepších alb. Nejen hudebně, ale i textařsky – depešáci opustili téma politiky a vrátili se k tomu, proč je mají fanoušci nejraději: k melancholickým, temným, avšak nikoliv depresivním úvahám o posledních věcech člověka.
Dva dny po vyprodaném prvním koncertu do pražské O2 arény zamířily další davy v černém, aby si vyslechly mírně obměněný setlist – omlouvám se za frázi – druhé černé mše. Tato eucharistie se tedy skládá především z bohoslužby slova a hudby, ale požehnání se nakonec dostane všem.
Úvodní rozehřátí obstaral britský projekt Humanist, na který jsem byl velice zvědavý a který byl želbohu nesmírně krátký a utopený ve zvuku. Duší Humanist je multiinstrumentalista Rob Marshall, spolupracovník zesnulého Marka Lanegana, který pro projekt nazpíval několik písní. Singlu „Shock Collar“ dodal na nahrávce vokál sám Gahan a je nutno podotknout, že bez něj píseň sklouzla do snadno zaměnitelného proudu elektronického kolovrátku. Humanist jsou výborní ze studiových nahrávek, živě ne, a to píšu i s vědomím nevděčné role předskokanů.
Když deset minut před devátou odstartoval předtočeným závěrem skladby „Speak To Me“ hlavní program, hala, zaplněná do posledního místa, propukla ve dvouhodinové nadšení. Jako pamětník můžu srovnávat s úplně prvním koncertem DM v březnu 1988 a těch styčných emotivních ploch tam bylo několik. Hmatatelná radost a nadšení, společný tanec vzájemně naprosto neznámých lidí se spikleneckými úsměvy ukazuje sílu hudby, a především sílu kultu, kdy jistá uniformita a vzájemné naladění „těch, co vědí“ posouvá celý zážitek až někam pod strop haly. Což není taková samozřejmost ani v rámci koncertů Depeche Mode – vybavuju si koncerty (ahoj, Sounds of the Universe Tour), které působily unaveně a rozpačitě.
Těm, kteří se obávali přesně tohoto a čemu soukromě říkám „syndrom Lucie“ (písničky výborné, diváci se baví, kapela otrávená a hraje jako za trest) se naštěstí nedostavilo a co se týče obsahu koncertu, Depeche Mode v podstatě odehráli svoje best of, přičemž na výše zmíněné „Sounds of the Universe“ společně se „Spirit“ a „Exciter“ ani nesáhli a zřejmě věděli dobře proč, ačkoliv někomu mohla chybět „Wrong“. Z těch „velkých“ zářezů by určitě potěšily „Home“ a „World In My Eyes“ a rozhodně nejsem sám, kdo velmi postrádal dva dny předtím odehranou „Before We Drown“ – esenci posledního alba, píseň o potřebě jít stále kupředu bez ohledu na pády, umět znovu vstát a pokračovat, protože když se zastavíme, tak se utopíme. Píseň o překonávání vzdáleností fyzických i psychických.
Ani David Gahan nemládne, ale na jeho projevu se šedesátka příliš neprojevuje. Piruety pořád zvládá bravurně, a i jeho zpěv nekolísá, s jednou výjimkou a tou byla „It's No Good“, jediná položka z alba „Ultra“. Martin Gore je v pěveckém projevu znamenitý, jeho zpěv v rámci komorního okénka byl sebejistý a úvod prvního přídavku, v duetu s Gahanem odzpívaná „Waiting For the Night“ byla ukázkou toho, jak precizní profesionalita na straně jedné může v kombinaci s nekontrolovanými emocemi na straně druhé vytvořit očišťující zážitek, na jehož konci vám dá jako závěr eucharistie rozhřešení…inu, váš osobní Ježíš, kdo jiný? Boogie-woogie ze staré školy, geniální riff, stokrát slyšené, tisíckrát kopírované a pořád nemáš dost. Just Can't Get Enough.
Množí se dohady, že Toto je labutí píseň kapely a konec dějin temné legendy. Nemyslím si. Memento mori, pamatuj na smrt, ale carpe diem – užívej dne. Dokud je co říct, nemá smysl shlížet k hlíně. A Depeche Mode nabrali nový dech a jejich poselství je znovu stejně silné, jako před dvaceti lety, pokud ne silnější.
Setlist:
Speak to Me (Instrumental outro)
My Cosmos Is Mine
Wagging Tongue
Walking in My Shoes
It's No Good
Policy of Truth
In Your Room (Zephyr Mix)
Everything Counts
Happy Birthday to You (Mildred J. Hill & Patty Hill cover)
Precious
My Favourite Stranger
Strangelove (Acoustic, sung by Martin)
Heaven (Acoustic, sung by Martin)
Ghosts Again
I Feel You
A Pain That I'm Used To (Jacques Lu Cont Remix)
Behind the Wheel (Dedicated to Andrew Fletcher)
Black Celebration
Stripped
John the Revelator
Enjoy the Silence
Přídavek:
Waiting for the Night (Peter and Christian on keyboards)
Just Can't Get Enough
Never Let Me Down Again
Personal Jesus