Psal se rok 1949, když si třináctiletý George Guy vyrobil dvoustrunný diddley bow. Jestli měl již tehdy puntíkatou košili těžko říct, ale zajisté nikdo netušil, že to je budoucí (prozatím) osminásobný držitel ceny Grammy – pravda, ani nemohl, když první gramofonek byl udělen až o deset let později – a držitel 23. místa nejlepších kytaristů všech dob podle časopisu Rolling Stone. Buddy Guy, poslední žijící legenda Chicago blues, se narodil 30. června 1936 ve městečku Lettsworth ve státě Lousiana a s rodiči česal bavlnu. To je dobrý základ pro budoucího bluesmana, ale není to vše. V Lousianě hrával s Big Poppa Tilleyem a Slimem Harpo, ale přece jen je známý jako protagonista Chicago blues. Tam odešel v roce 1957, kde o rok později vyhrál soutěž Battle Of The blues. Pod vlivem Muddyho Waterse se dostal k nahrávací společnosti Cobra Records a společně s Otisem Rushem a Magic Samem začali vytvářet nový styl, hraný převážně v klubech na West Side. Ale Buddy Guy byl jiný, hlasitý zkreslený zvuk jeho kytary, vysoký nakřáplý zpěv a show nebyly věci, které by se na přelomu padesátých a šedesátých let v blues nosily. Po krachu Cobra Records, a přechodu k Chess Records, byl Buddy využíván “jen“ jako session kytarista pro Muddyho Waterse, Koko Taylor, Little Waltera a další (co by za to kdo dal, že?), ale vlastní singly mu vydávány nebyly – ještě v roce 1967 pracoval jako řidič a večer hrával po klubech. To vše se mění s nástupem rockových kapel, kde zkreslený hlasitý zvuk je naopak nutností… a Buddy Guy byl přece první. Není proto divu, že jako svůj vzor ho udává řada kytaristů Jimi Hendrixem počínaje, přes Jimmyho Page, Keitha Richardse, Jeffa Becka až po bluesové legendy Erica Claptona nebo bratry Vaughanovy. A Buddy hrál a hrál v Chicagu i Evropě, začal nahrávat a jeho hvězda stoupala. Přesto jeho první nominace na cenu Grammy přišla až v roce 1992. Ale to už byl na vrcholu, a tak není divu, že byl nominován ještě patnáctkrát.
V rámci turné Damn Right Farewell nás v neděli 16. července tato legenda opět poctila svou návštěvou v pražském Kongresovém centru. Podruhé, a asi naposledy… ač by si mnozí přáli, aby tomu tak nebylo.
Lehce po osmé hodině si za piano sednul muž v kšiltovce naražené do čela – k tomu se ještě dostanu níže – a uvedl Toma Hambridge. Tento bubeník, zpěvák a hlavně producent, který produkuje nejen desky Buddyho Guye, ale také například George Thorogooda, Keb‘ mo‘ nebo Christona “Kingfish“ Ingrama odehrál zhruba půlhodinový set a částečně ukázal, jak bude muzikantsky vypadat zbytek večera. Nebyla to předkapela, byla to část doprovodné kapely hlavní hvězdy večera. Ve stoje za malou sadou bicích otevřel večer svou skladbou Shot Glass. Začal intrem na bicí, a když se přidalo piano a zpěv, byl muziky plný dům. Po zahrání The Fixer od George Thorogooda bylo jasno, že si večer všichni náležitě užijí. Půlhodina uběhla jako voda, odnesení malé soupravy a mohlo vše začít. Chvíle napjatého čekání, ale nakonec přece jen…
V přítmí začala hrát kapela a muž s kšiltovkou naraženou do čela za pianem opět všem oznámil, kdyby náhodou někdo nevěděl, komu bude patřit dnešní večer. A pak proříznul sál zvuk stratocastera Buddyho Guye. Ostrý, štiplavý a mnohem hlasitější než zbytek kapely (na můj vkus až moc) začal ukrajovat ze skladby Damn Right, I’ve Got the blues. Kapela šlapala, rif střídal rif a Buddy Guy střídal tóny kytary se zpěvem, svým typickým zpěvem. Nic nového, dalo by se říci, ale dobré. Hodně dobré. Osmdesát minut blues v jeho syrové podobě. Rychlejší i pomalé věci, vlastní i převzaté. V Hoochie Coochie Man od Muddyho Waterse spojené se She's Nineteen Years Old dostal prostor kytarista Ric “Jaz“ Hall. Stojí v pozadí hvězdy, nosí vodu, ale když dostane prostor, tak ukáže, proč tento všestranný kytarista hrával i s BB Kingem, Albertem Kingem nebo Ericem Claptonem. Krásný plný fenderovský zvuk spojený s vytříbenou technikou a feelingem zkrátil pocitově čas z dlouhého sóla na polovinu. To je teorie relativity v praxi. Hrál na kytary Fender Stratocaster a aparát Fender, stejně jako Budy Guy. Možná mohl dostat více prostoru, ale od toho tam nebyl. Doprovody hrál výborně, nevyčníval, a přesto vyplňoval prostor. Tak jak to má být. Vedle něj stál před hradbou aparátu Gallien-Krueger dlouholetý basista Buddyho Guye Orlando Wright. Asi nemá cenu nic psát, je jasné, že s takovou hvězdou nebude hrát nikdo špatný. Spolu s již zmíněným Tomem Hambridgem za (nyní již velkou) bicí soupravou spodek, který šlapal a šlapal. To pak může Buddy Guy ve své show odkládat kytaru a paličkou hrát rif z Hendrixovy Voodoo Child, Hookerovy Boom Boom, hrát ručníkem, manžetou rukávu své košile, vyjít si s kytarou schody celým sálem. I kdyby trochu uhnul je to jedno, je to legenda a kapela šlape. U Skin Deep už zpíval celý sál a po Buddyho výletu po schodišti se lidé nahrnuli pod pódium a ochranka rezignovala na nějaké zřizování (zasedacího) pořádku. Bylo jasné, že se blíží konec. Pianista v kšiltovce ještě jednou představil Buddyho Guye a zatímco kapela hrála dál, mistr v přítmí odešel. Až pak začal pianista představovat kapelu. A tady bych dal prostor představení tohoto mladíka. Po náhlém úmrtí dlouholetého Buddyho pianisty a chicagské klávesové legendy Marty Sammona v říjnu 2022 v kapele nyní hraje teprve dvaadvacetiletý Daniel Souvigny. Excelentní klavírista, trojnásobný juniorský vítěz World Championship Old-Time Piano Playing Contest. Jeho rozhoupaný americký styl mě opravdu hodně bavil, ale i když hrál varhany na Nord Electro 6D, bylo tam vše, co tam být mělo. Opravdu se mi moc líbil a myslím, že o něm ještě hodně uslyšíme.
Kapela dohrála, dvakrát se uklonila a všichni mohli vyrazit do horké noci, která rozpálené posluchače moc nezchladila. Skvělý zážitek, škoda, že byl asi u nás naposledy.
Fotoreport si prohlédněte zde: https://worldstars.eu/fotoreporty/b...