Walk Off the Earth
Support Darenots
Lucerna, velký sál 10.4.2018
Kanada je možná chladná země, souhlasím. Tamní klima by asi teoreticky nemělo kdovíjak nabíjet energií, což bylo nicméně včerejšího večera v pražské Lucerně vyvráceno hned dvakrát.
Předně – ikonický sál byl vyprodaný, narvaný k prasknutí a klasicky vydýchaný a přehřátý. Lidi se přišli bavit. A teď můžeme diskutovat o tom, jestli jsou Walk Off the Earth umění. Myšleno umění s velkým „U“. Ale než se pustíme do filosofování, je dobré zmínit předkapelu. Tou jsou první bořiči mýtů o chladných Kanaďanech, čtveřice Darenots z Toronta. Trochu mi něčím připomínali Young Fathers, shodou okolností téhož dne hrající na jiném místě v Praze. Ochota kombinovat zvuky, zkreslovat je, samplovat a naboosterovaný výsledek vyplivnout mezi lidi je tím pojítkem, které mi vytanulo na mysli. Od úvodní „Heavyweight“, což je hit na první dobrou, přes citace spřízněných žánrů, v daném případě „Feel Good Inc.“ od Gorillaz. Ideální předskokani, což je, jak víme, velice nevděčná úloha. Tentokrát ale splněna nekompromisně, nikdo nedostal šanci se nudit, set dlouhý tak akorát – perfektní práce.
Pak Kanada podruhé.
Pokud někdo o sobě v našich podmínkách tvrdí, že je multiinstrumentalista, většinou se tím myslí, že umí hrát na kytaru a trochu na klavír (čest výjimkám). Walk Off the Earth dělají z tohoto prohlášení nevěrohodnou báchorku pro oblbování středoškolaček. Protože tohle skutečně multiinstrumentalisté jsou. Teď z hlavy mě nenapadá nic, co by neuměli rozeznít a to uvažuju i o ovčí kůži a mraveništi. Byla by chyba je označit jako „tu kapelu, co dělá předělávky a tváří se u toho vtipně“. WOTE jednak umí sami složit skladbu, která je hitem („red Hands“) a co se týče těch předělávek, řeknu to takhle – Walk Off the Earth posílají milostné dopisy populární hudbě. Především té soudobé ("Somebody That I Used to Know", „Hey Ya!“ „Closer“) s občasnými přesahy k popové klasice („Twist and Shout“ v medley směsi) a nebojí se ani experimentů. „Bohemian Rhapsody“ nechali kromě prvních dvou veršů a závěru odezpívat výhradně publikum za doprovodu klavíru Beard Guye, „mlčenlivého člena“ kapely.
I to provařené „Hello“ od Adele zní v jejich podání svěže a neutahaně. Protože k WOTE patří show. Světla, děla na konfety, balóny a scénky v rámci skladby a Sarah Blackwood v kraťasech tak titěrných a s kukučem tak roztomilým, že by nad ní zaváhal i kastrovaný mnich-gay.
Pro diváka koncertním vystoupením WOTE doposud nepolíbeného (ač u nás vystupovali potřetí) musí být jejich show ohromujícím zážitkem. Hraje všechno, co má ruce a nohy a bravura, se kterou členové odhazují svoje nástroje přes celé pódium asistentům, zaslouží uznání. Ostatně jako všechny výkony. Předvádět hudební klauniádu (což do značné míry jejich vystoupení je), ovládat nástroje a brilantně to odzpívat je prostě kumšt. Možná ne Umění, jak jsem přemítal v úvodu, ale kumšt jo. Poctivý. Bavit lidi je dřina, možná leckdy tvrdší, než precizní, statická kytarová sóla. S vědomím, že srovnávám nesrovnatelné. Protože skutečné Umění…nebo, víte co? O Umění už nediskutujme. Všichni se bavili, na pódiu i pod ním.
Filosofický závěr si z toho udělejte sami.
