Metronome Festival Prague
23.6.2018
Den druhý
Tak nám zabili The Chemical Brothers, paní Müllerová. Vrahem byl David Byrne a udělal to nesmírně elegantně. Druhý, závěrečný den třetího ročníku pražského Metronome festivalu byl naštěstí studený jen povětrnostně.
Na hlavním pódiu vystoupili v odpoledních hodinách v Berlíně usazení Them There!. Když se bývalý frontman britských progresivistů Archive Craig Walker setkal před deseti lety v Paříži se zpěvačkou francouzských Nouvelle Vague Phoebe Killdeer, byla výsledkem megaúspěšná skladba „Fade Out Lines“. Oba umělci se teď opětovně spojili právě pod hlavičkou Them There! a výsledkem je mj. vzdušná skladba „Blaze“ se zajímavým klipem, poskládaným pomocí aplikace Boomerang. Atraktivní skladby s hitovým potenciálem by ale lépe vyzněly na komornější Moon Stage.
Jak atmosférické vystoupení tam může být, předvedli den předtím Tata Bojs a včera Superorganism, nesmírně různorodé uskupení hudebníků a hudebnic kolem vůdčí osobnosti, japonské zpěvačky Orono Noguchi. Velice chytlavé a rytmické skladby na pomezí electro avantgardy a synthpopu roztančily téměř zaplněnou halu na první našlápnutí. Z čtvrt roku starého debutu Superorganism odehráli většinu skladeb, v čele s vysloveně letní „Everybody Wants To Be Famous“.
Superorganismus po česku, to jsou v podstatě Mydy Rabycad. V čele s uhrančivě krásnou Žofií Dařbujánovou za mikrofonem se kapela s futuristickým space-lookem oprostila od electro swingu a nastoupila cestou propracované taneční hudby. Samozřejmě nesměla chybět „Just dance“, ale směřování kapely je už na přehozené výhybce. Mydy Rabycad se stávají zcela přirozenou součástí globální hudební scény. Nápady mají výtečné a Žofie disponuje kulervoucím hlasem.
A slavnostní fanfáry pro vrchol festivalu troubí Davidu Byrneovi, bývalému frontmanovi kultovních Talking Heads. Začnu zeširoka – v dnešní době je kumšt přijít v rámci hudebního vystoupení s něčím novým a neotřelým. Ale dá se to. A sice stylem, že zůstanete stát s otevřenou pusou a rozum odletí někam na Měsíc, aby se do vaší hlavy pomalu snesl ke konci představení.
Přestože je současné turné na podporu aktuální alba „American Utopia“, set začal skladbou „Lazy“, bonusovým kouskem z patnáct let starého alba „Grown Backwards“. Jednoduše upravená scéna ve tvaru krychle se stěnami z provázků neobsahovala nic, než stolek s modelem lidského mozku. Zatímco jej David hamletovsky držel na dlani, přidala se k němu první dvojice tanečníků a zpěváků, aby v další skadbě zaplnila pódium jedenáctka hudebníků. Tím nejvíc fascinujícím prvkem byla naprostá absence kabelů, všechny nástroje komunikovaly přes vysílačku, čímž dostala prostor promyšlená choreografie. Tady musím vypíchnout druhý bod – neskutečnou Byrneovu fyzičku, kdy vydrží na scéně v záklonu, tančí, lehá, vstává. To všechno čtyři roky před sedmdesátkou a ještě u toho zvládá zpívat. Čistě, jasně, jako ostatně celkový zvuk. Řekl bych, že stejně, jako já, mělo nemálo posluchačů problém uvěřit, že se skutečně nejedná o playback. Až tak dokonalé to bylo. Sám Byrne ujišťoval, že všechny nástroje skutečně hrají v reálném čase. Taky se zmínil o své návštěvě EXPA 1967 v Montrealu, kde jako patnáctiletý viděl diapolyekran Josefa Svobody, což na něj udělalo velký umělecký dojem už tehdy. Publikum se mu na oplátku odvděčilo nejbouřlivějším aplausem festivalu, o kterém si mohli Massive Attack leda tak zdát. Spokojenost vládla na obou stranách. Kromě skladeb z „American Utopia“ v čele s výtečnou „I dance Like This“ došlo i na několik songů z éry Talking Heads. Nejen pamětníky potěšilo „Once In A Lifetime“, nebo „Burning Down The House“. Čeština nemá dostatek superlativů k popsání téhle lahůdky. Za mě jednoznačně vrchol festivalu, jehož hlavní program uzavřeli The Chemical Brothers.
Jejich set je jedna nekonečná, mixovaná jízda naskrz alby s občasným odbočením k remixům, jako v případě „Temptation“ od New Order, plynule přecházející do „Star Guitar“. Celá show Chemiků je postavená na světlech a beatech, určená k tanci, nikoliv k poslechu. Pokud někdo očekával jednotlivé, snadno rozpoznatelné skladby, musel odcházet rozčarován. Veškeré doprovodné kulisy – dva obří roboti, nafukovací míče v publiku – jen podtrhávají dojem gigantické a promakané diskotéky, kterou ostatně set The Chemical Brothers je, co si budeme namlouvat. Oba hudebníci jsou po celé vystoupení ukryti za hradbou syntezátorů a další elektroniky a víceméně zůstávají v anonymitě, aby o to více vynikly světelné efekty a struktura skladeb. Bylo to efektní, ale chladné až běda. Zůstává otázkou, jestli je to dobře, nebo špatně.
Celkově byl festival organizačně zvládnutý velmi dobře, program byl vyvážený a pestrý, znovu musím zmínit jen mírné rozpaky nad bezkontaktními platbami pomocí náramku. Ale o Zjevení svatého Jana zase někdy jindy.
David Byrne setlist:
Lazy
Here
I Zimbra (Talking Heads song)
Slippery People (Talking Heads song)
I Should Watch TV (David Byrne & St. Vincent cover)
Everybody's Coming to My House
This Must Be the Place (Naive Melody) (Talking Heads song)
Once in a Lifetime (Talking Heads song)
Toe Jam (Brighton Port Authority cover)
I dance Like This
Every Day Is a Miracle
Like Humans Do
Blind (Talking Heads song)
The Great Curve (Talking Heads song)
Burning Down the House (Talking Heads song)
Hell You Talmbout (Janelle Monáe cover)
The Chemical Brothers setlist:
Tomorrow Never Knows (Junior Parker cover)
Go
Do It Again / Get Yourself High
Free Yourself
Electronic Battle Weapon 12
Chemical Beats / Sometimes I Feel So Deserted
Swoon
Temptation / Star Guitar
Hey Boy Hey Girl
Saturate
Elektrobank / Piku Playground / Music: Response
Eve of Destruction
Under The Influence / It Doesn't Matter
Snow / Surface to Air
Přídavek:
Galvanize
Leave Home / Song to the Siren
Block Rockin' Beats