Julia Wolfe - Anthracite Fields

Julia Wolfe
Anthracite Fields (oratorium)
Festival Struny podzimu
Fórum Karlín, Praha, 7.11.2017

V rámci každoročního festivalu Struny podzimu představila v karlínském Fóru své uhelné oratorium „Anthracite Fields“ (Antracitová pole) americká skladatelka Julia Wolfe. Udělat si výlet do experimentálnějších hudebních proudů nemusí být ani pro řadového posluchače (bez pejorativního významu!) vůbec na škodu, naopak. Ale je výhodné, ba žádoucí, se na podobný zážitek připravit.
Julia Wolfe je ve svém oboru uznávanou osobností, sama přiznává různorodou škálu vlivů od Boba Dylana po Meredith Monk. Ve svém díle se kompozičně věnuje širokému hudebnímu spektru, od skladeb pro kvartet po plně orchestrální díla. V roce 1987 založila v New Yorku společně se svým nastávajícím manželem Michaelem Gordonem a hudebně spřízněným kolegou Davidem Langem sdružení soudobé vážné hudby Bang on a Can, které se, mimo jiné, proslavilo pořádáním hudebních maratónů, trvajících po dobu zájmu posluchačů, kteří postupně přicházeli a odcházeli, což leckdy trvalo desítky hodin.
Po září 2001 napsala pro známý Kronos Quartet kompozici „My Beautiful Scream“ (Můj líbezný křík), inspirovaný zpomalenými filmovými záběry lidského výkřiku. Seznam jejích prací pro menší i velké orchestry je opravdu impozantní a zájemcům o její tvorbu doporučuji procházet archivy, teď se vrátíme k její aktuální novince, oratoriu „Anthracite Fields“ z roku 2014, za kterou dostala o rok později Pulitzerovu hudební cenu.
Forma provedení oratorií se ve dvacátém století posunula a rozmělnila ze striktně náboženské podstaty do volnější podoby v obsahu a vstřebala do sebe aktuální hudební vlivy, ostatně, zeptejte se Paula McCartneyho na jeho Liverpoolské oratorium. Ani Julia Wolfe není usedlá dáma, držící se při zdi. Do svých skladeb zahrnuje širokou emocionální škálu, dokáže vybudit nabroušenou kytarou a rockovým feelingem i znejistit zneklidňujícími, repetitivními motivy. Hrou na kytaru a zpěvem přijel Julii podpořit její kolega z Bang on a Can All Stars, Mark Stewart, multiinstrumentalista, proslulý i hrou na cello.
Na úvod doprovodil u dvou amerických tradicionálů dva české průvodce večerem, Dana Bártu a Tonyu Graves, kteří ve stručnosti přivítali diváky a popsali, o čem dílo bude.
Antracitová pole je oratorium pro sbor a komorní orchestr, pojednávající o životě, dřině a nuzných podmínkách horníků v americké Pennsylvanii na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Skládá se celkem z pěti vět, které byly v průběhu večera doplněny o vizuální projekce. První věta, „Foundation“, pojednává o podmínkách v dole, důlních neštěstích a jeho obětech. Z nepřeberného množství jmen, dostupných v registru na internetu, vybrala Julia Wolfe ty, které mají křestní jméno John a jednoslabičné příjmení. To jednak umožňuje posluchačům ztotožnit se s tak civilním a rozšířeným jménem a zároveň vytvořit jednotnou hudební formu vyjádření, která vyvolává opravdu velice zneklidňující dojem.
Druhá věta, „Breaker Boys“, líčí osudy většinou dětských dělníků, třídících na pásu antracit od hlušiny. Zároveň se mezi ně často řadili staří, nemocní a vysloužilí horníci, pro které byla práce v dole už příliš fyzicky namáhavá. Věta graduje sborem a rytmem, ne nepodobným rytmickému základu „Tomorrow Never Knows“ od The Beatles. Je to jednoznačně nejvíc rocková záležitost, posluchačsky přístupná, takže i ten, kdo se s tématem důlních neštěstí v hudbě setkal poprvé a naposledy ve skladbě „New York Mining Disaster 1941“ od Bee Gees mohl najít záchytný bod. A takových diváků bylo v sále relativně nemálo. Hudba Julie Wolfe je totiž obecně dojemná, uhrančivá, emotivní, expresivní, zkrátka všechno, jen ne na první dobrou líbivá. Druhá věta končí hrou na vertikálně zavěšená kola bicyklů, což může znít na první pohled (poslech) extravagantně, ale v dobách postindustriálu už jde o zcela regulérní hudební vyjadřovací prostředek, navíc v kontextu skladby velmi funkční.
Třetí věta, „Speech“, obsahuje deklamovaný i exaltovaně vyjádřený proslov Johna L. Lewise, bojovníka za lepší pracovní podmínky horníků té doby. „Semeleme lidské kosti a maso v mlýnku mechanizace Ameriky, sami využíváme pohodlí, které nám uhlí přináší, ale tím spíš musíme dbát o zdraví horníků a bezpečí jejich rodin. A Toto budu tvrdit do očí každému, kdo se mi odváží oponovat, ať by byl z nebes, nebo z pekla“. Tento part si vzal na starost Mark Stewart za vydatné pomoci sboru Soubor Martinů, který oratorium pro tento večer zaštítil pěvecky a ve vrcholné formě.
Čtvrtá věta, „Flowers“, vyznívá nejmíň temně. Je to část smířlivá, zadní projekce místo černobílých obrázků unavených havířů a dobových filmových smyček se záznamy vykolejených důlních vozíků nahradily obrazy květin. Wolfové byl inspirací rozhovor s Barbarou Powellovou, jejíž otec i dědeček v dolech pracovali. „Měli jsme zahrady,“ řekla tehdy Powellová a začala vypočítávat druhy květin.
Závěrečná, pátá věta „Appliances“ vizuálně staví do rozporu krásu secesních obrazů polehávajících dívek v kontrastu ke stožárům elektrického vedení a vypočítává, co všechno můžeme díky anonymním havířům dělat a za co všechno uhlí vděčíme.
Zajít do posilovny.
Pustit myčku nádobí.
Zavolat přítelkyni.
Odeslat zprávu.
Nastavit budík.
Desítky a desítky činností se prolínají na obrazovce, zatímco se zvukově sbory mísí s orchestrem v kakofonickém shluku až k závěrečné katarzi a ztišení, se záběry postávajících dětských dělníků na rozmazávající se dobové fotografii v monochromatické sépiové hnědi.
V následující půlhodinové besedě Julia Wolfe odpovídala na dotazy moderátora i otázky z publika, přičemž odpověďmi upřesnila své záměry, se kterými opus psala a dozvěděli jsme se i to, že na přelomu minulých dvou století jste měli v důlním průmyslu jako dělníci šanci 1:100, že v zaměstnání přijdete o život. Zároveň pojala svůj hold této profesi i z multikulturního hlediska, Pennsylvánie té doby byla tavícím kotlíkem přistěhovalců z různých míst zeměkoule. I proto jsou mezi oběťmi hornických neštěstí té doby povědomá jména Nowak, nebo Dworzaczik.
Dílo, na kterém Julia Wolfe v současnosti pracuje, bude věnováno švadlenám z textilních továren ze stejné epochy, jen Pennsylvanii nahradí New York.

Interpret: 
Styl hudby: 
Místo: 
Festival: