Po devíti letech se do České republiky vrátila legenda, fenomenální kytarista John McLaughlin.
Členové jeho aktuální doprovodné i studiové kapely The 4-th Dimension s ním během vystoupení rozehráli tak mistrovský dialog, že si v podstatě celou show ukradli pro sebe.
Ale popořadě. Možná až zbytečně přísná bezpečnostní pravidla a omezení způsobila, že se z rockové podívané stala poměrně chladná záležitost. Na koncert jsem šel rovnou z ligového fotbalového utkání a zpočátku jsem měl nejistý dojem, jestli jsem nepřehlédl na pozvánce povinný oblek jako dress code. Všechno bylo tak nablyštěné, až měl nepřipravený divák dojem, že na něj za nejbližším rohem vykoukne harfa. Zaplněné Fórum Karlín bylo vstřícné, diváci by možná i rádi povstali, dupali, hrozili, nicméně ochranka se tvářila tak nekompromisně, že opravdu spontánně si koncert užil jen milý chlapec s Downovým syndromem, který seděl vedle mě a jako jediný taky neohrabaně roztleskal halu, když se o to s poměrně menším úspěchem snažil chvíli předtím indický bubeník Ranji Barot.
McLaughlin ho představil před samotným koncertem, stejně, jako celý zbytek ansámblu. Kromě Barota, „jediného indického bubeníka s citem pro Jazz fusion, kterého jsem potkal“ ho tvoří multiinstrumentalista Gary Husband, který kromě kláves předvedl i sólo na bicí a baskytarista Etienne Mbappe, „narozený v Kamerunu a plně integrovaný v Paříži“, který mě osobně svou hrou uchvátil nejvíc - Velký John Mahavishnu promine.
Na závěr úvodní řeči McLaughlin poznamenal, že nikdy nevíme, co bude zítra a proto se s kapelou dohodli, že budou každý koncert hrát tak, jako by byl poslední. A v tomhle mu musím dát za pravdu.
Všechny kompozice, až na „Abbaji/Love and Understanding“ instrumentální, si všichni hudebníci užívali, tak lehce a bezstarostně, že celý koncert působil jako zkouška kamarádů, shodou okolností fenomenálních hudebníků a nikoli ve zkušebně, ale před očima tisíců. McLaughlin na svém Paul Reed Smithovi předvedl prakticky všechny hmaty a finesy, které ho za celou dobu kariéry proslavily a postavily na piedestal mistrů elektrické kytary.
Kromě novějších věcí, včetně nádherné El hombre que sabía, věnované zesnulému kolegovi Paco de Lucíovi, nebo „Echoes From Then“ ze čtyři roky starého alba „Now Here This“, se John navrátil ke skladbám, vzniklým ještě v dobách jeho působení v Mahavishnu Orchestra. Z jejich dílny byl i přídavek, klasika „You Know, You Know“ z téměř půlstoletí starého alba „The Inner Mounting Flame“.
Ten večer se vůbec hodně vzpomínalo. Na Milese Davise, se s kterým spolupracoval na nahrávání mnoha alb (jmenujme nesmrtelné Bitches Brew), na Uppalapu Srinivase, indického hráče na mandolínu, který zemřel před dvěma lety na selhání jater a jemuž ten večer hudebníci věnovali skladbu „Here Comes The Jiis“. Mistr měl pravdu. Nikdy nevíme, co bude zítra.
V závěru koncertu se konečně diváci osmělili a dopřáli si standing ovation. A úplně nejšťastnější byl ten chlapec vedle mě. Vidět takovou radost u někoho, na koho si osud trochu zasedl a on se přesto dokáže bezprostředně bavit krásou hudby a rytmem, to byl pro mě nejkrásnější okamžik večera, bez ohledu na hudební lahůdku na pódiu.
Velký John Mahavishnu promine podruhé.
I přes tu akademičnost a chlad doporučuje osm Hendrixů z deseti.
Fotoreport zde: http://www.worldstars.eu/fotoreport...