Imogen Heap
Lucerna Music Bar 5.10.2018
Zasněná indie star Imogen Heap vyrazila na světové turné poprvé po osmi letech, což je událost sama o sobě. V roce 2010 jsme ji mohli vidět v Divadle Archa, kde jí předskakovala Lenka Dusilová. Od té doby vydala čtyřicetiletá Britka album „Sparks“ a novinka je ušislyšně na spadnutí. Jejímu vydání překáží jen různé tahanice ohledně vydavatelské smlouvy. Přesun místa konání z velkého sálu Lucerny do útulnějšího Luucerna Music Baru bylo rozhodně ku prospěchu věci, bez ohledu na důvody.
Na pódium nezvykle uspořádaného LMB (červeně polstrované židličky okolo) dorazila skoro přesně v osm večer. Nutno říct, že komorní, decentní atmosféra hodně přispěla k intimnímu zážitku a skoro tělesná blízkost vypentlené umělkyně v kombinaci s křehkou krásou jejích skladeb vytvořila vskutku mocné kouzlo.
Světla naladěná do modra a nepočetný hudební doprovod v čele s Guyem Sigsworthem, takto členem společné sestavy Frou Frou, byly základní složky celého audiovizuálu. S použitím technologie d&b Soundscape vytvořila Imogen plastický zvuk a sama tento zážitek popsala, jako když poprvé uvidíte Technicolor poté, co jste doposud viděli černobílé filmy. Tvrzení možná nadnesené, ale je pravda, že zvuk byl jasný a čístý. Na druhou stranu představení provázely poměrně četné technické obtíže, které ale publikum zpěvačce rádo odpustilo pro její bezprostřednost a ležérní (v dobrém slova smyslu) ukecanost. Její vláčné promluvy mezi skladbami působily, jako by ani nebyla někdy fyzicky přítomna. Všechno zasněný, éterický. Imogen má navíc dar charismatu a schopnost okamžitě si každého omotat kolem prstu. V podstatě si s posluchačem dělá, co ona chce. Ale taky zatraceně dobře ví, že to samé chce i on a spíš mu vychází vstříc, než aby před něj kladla nesmyslný výzvy.
Většina repertoáru se nenachází na řadových albech. Příkladem budiž „Tiny Human“, uvedená proslovem o mateřství. Imogen má ostatně na turné s sebou celou rodinu. Působí šťastně, spokojeně a tuhle energii pouští do lidí jako pouliční kazatel. Čarokrásné hudební plochy a žonglování s hlasem se střídá s rytmičtějšími skladbami, ty jsou ale v menšině. Imogen používá rozličné hudební nástroje, pomáhá si roztočenou virgulí, jindy zase jen osamoceným, naechovaným zpěvem. Pokud na moment selže technika, bezelstně se zeptá, jestli není mezi přítomnými ajťák. Chvíli sedí, za pár momentů zase pobíhá po pódiu.
Hodina a půl trvá pět minut. Na přídavky se nehraje, ale všechno, co jste chtěli slyšet, jste taky slyšeli. Omámeně odcházíte a buď máte chuť si vzít Imogen za ženu, nebo založit kapelu. Tohle je hudba do chrámu, něco, co vás povznese, ať chcete, nebo ne.
Všichni přítomní – na pódiu i pod ním – chtěli.
Heap heap hurá.