Gregory Porter
Fórum Karlín
23.4.2018
V komentářích pod Porterovým videem k songu „Hey, Laura“ je jeden, ve kterém se pisatel vyznává, že si při poslechu připadá, jako by plaval v čokoládovém fondue za klidného a slunného sobotního odpoledne. Lepší příměr bych nevymyslel, kdybych si mozek ukroutil. Je to samotná esence sametu, jeden z těch hlasů, které chce nejspíš každá žena slyšet pronášet zamilované věty.
A ještě lepší je, když se ty zamilované věty zpívají. Gregory, dvojnásobný držitel Grammy za nejlepší jazzové vokální album, si dával na přednesu záležet. I v případě, že vás Jazz nebaví, velice rychle podlehnete, to garantuju. Ať už v odpíchnutějších kouscích, jako v hned úvodní předělávce „Holding On“ od Disclosure, nebo – a to hlavně – v pomalých, vláčných skladbách, které odkapávají jako zmrzlá vodka. Skvěle sehraná kapela za zády dává Porterovi pocit sebejistoty, ovšem i v písních odehraných pouze s klavírním doprovodem („Nature Boy“) je znát, že roky, strávené v kostelním sboru, nebyly vyplýtvané nadarmo.
Našince potěší pódiová účast Ondřeje Pivce, který jako hráč na hammondky Portera nejen doprovází, ale podílel se i na nahrávání alba „Take me to the Alley“ z roku 2016. Skladby z něj, staršího sourozence „Liquid Spirit“ a čerstvé novinky „Nat King Cole & Me“ tvořily páteř vystoupení. Pro milovníka hudby je Gregoryho vystoupení plné odkazů, samozřejmě kromě předělávky „Papa Was a Rolling Stone“ je to pomrkávání basového kytaristy Jahmala Nicholse, který chvíli cituje „Smoke on the Water“, za chvíli zase „Come Together“ od The Beatles. Každý z přítomných hudebníků dostal prostor k vlastní exhibici, odměňované spontánním potleskem.
Porterův trochu staromódní přístup k jazzu se setkává s vřelým přijetím. Obrovský a zarostlý, v pověstné čepici a s kuklou, zakrývající jizvy na tváři, které utrpěl v osmi letech a o jejichž původu nechce mluvit, působí překvapivě mile a konejšivě. A jeho Baryton, tolikrát zmiňovaný, tomu konejšivému zjevu odpovídá v hřejivém akordu.
Je pro něj lehké v jednom okamžiku změnit rytmus a roztleskat publikum. A zrovna tak ho ke konci rozezpívat u „No Love Dying“ a vše uzavřít neskonale krásnou „When Love Was King“ z „Liquid Spirit“, doplněnou „1960 What“ z prvotiny „Water“.
Líbilo se mi nadšení, se kterým Porter svůj koncert odehrál. Jazz se srdcem. Není to vždycky samozřejmost.