Colours of Ostrava
Den 3.
Po vydatném dešti z předchozí noci a během dopoledne se třetí den koncertu mírně ochladilo, takže diváci byli doslova jako politi živou vodou. Počasí letos Colours of Ostrava rozhodně přeje – rozhodně víc, než místní ochranka Michalu Hrůzovi, kterého nepoznala u vstupu a hrozilo, že jeho odpolední koncert bude v ohrožení. Ostrava je pro Michala zřejmě prokletým místem – naštěstí je po známém incidentu ve Stodolní v pořádku a dobré kondici, o čemž přesvědčil svým vystoupením s ostravskou Janáčkovou filharmonií za zády. Ta dodala skladbám rozeného hitmakera decentní podklad, který písně osvěžil, ale nerušil a posunul je pouze do jiného rozměru, který jim velmi slušel.
Už ne tolik svědčí živé provedení skladbám irských rockerů Walking on Cars, kteří nechali rockový odpich někde v Belfastu. Přestože odehráli podstatnou část alba Everything This Way, které se mi vcelku líbí, nedokázali strhnout natolik, abych získal dojem, že se dívám na nadějné zahraniční talenty. Působili spíš jako předposlední hudební číslo na celostátním sjezdu youtuberů, čemuž odpovídalo i složení publika. Když řeknu, že nejpůsobivějším zážitkem vystoupení pro mě byl pohled na klávesistku Sorchu Durham, vypoví to víc, než rozbor hudebních výkonů (přestože Sorcha je opravdická kost!). Na vině nebylo ani často zmiňované denní světlo, protože…
...o několik pódiích dál dokázal americký jazzrockový saxofonista Donny McCaslin o hodinu dříve rozjet totání instrumentální mazec, který roztleskal a roztančil všechny, kteří na festival přijeli za hudbou a nikoli za líbivými tvářemi. Donny byl třikrát nominovaný na cenu Grammy a jeho hru můžete slyšet i ve skladbě Sue (or In a Season of Crime) na poslední, hudebně velmi ceněné nahrávce Davida Bowieho Blackstar. Byl to pro něj takový zážitek, že své loňské album Beyond Now natočil s hudebníky, kteří se účastnili nahrávání tohoto Bowieho monumentálního epitafu.
Téměř všichni přátelé, se kterými jsem se v areálu Dolních Vítkovic setkal, projevili víceméně neskrývané obavy z vystoupení australských Midnight Oil, kteří se navrací po patnáctileté pauze a koketování frontmana Petera Garretta s politikou zpět na pódia. Jestli to pánové utáhnou, jestli to nebude unylá připomínka zašlé slávy. A tak.
Ani omylem, ani náhodou, v žádném případě. Australani dali do vystoupení všechno. Od úvodní The Dead Heart s nimi zpíval celý kotel a nutno říct, že lepčí skladbu na začátek koncertu vybrat nemohli. Není to úplně nejprofláklejší hit (na ty došlo očekávaně v závěru), přitom je dostatečně známá a chytlavá. Oils několikrát sáhli do téměř čtvrtstoletí starého alba Earth and Sun and Moon, ať už posmutnělou, s pianem odplakanou My country, nebo hybnější Now or Never Land. Z o deset let mladší nahrávky Capricornia zazněla Luritja Way a při Sometimes z hitového Diesel and Dust si bubeník Rob Hirst zahrál na přistavený kovový barel a posléze vystřihl sólo na bicí.
Peter Garrett sice za rok oslaví 65 let, to mu ale neubírá na energii. Jeho tanec na pomezí epileptického šílenství Iana Curtise a piruet Davida Gahana vzbuzuje starost o zpěvákovo zdraví, protože Peter je frontman jak se patří, do vystoupení dává všechnu svou sílu a nezapomíná na bohatý kontakt s publikem – nemá problém vyjít mezi lidi na rampu, naaranžovat je s rukama ve vzduchu na panoramatickou fotografii („pošlu ji i s peprným komentářem americkému prezidentovi“), promlouvat o ekologii a v neposlední řadě věnovat následující skladbu „horníkům, dělníkům u pásu a všem pracujícím – braňme je a chraňme“. Takže bylo jasné, že se blíží finále, skladby Blue Sky Mine a vzápětí Beds Are Burning.
Přestože River Runs red nezazněla, řeky se na celém světě stále barví rudě. Midnight Oil to vědí a jsou zpátky, aby nám to připomněli. A dělají to dokonale, odzbrojujícím způsobem, zaliti potem a přesto elegantní.
To následující laureát Mercury Price, Brit Benjamin Clementine, přivezl kromě doprovodného sboru, velkého hlasu a nádherných melodií...nudu. Přestože hudebně nelze nic vytknout, Benjamin nedokáže tak bezprostředně komunikovat s publikem, jako Peter Garrett, pokud nepočítáme taneční nácvik v půlce představení. A ten nepočítáme. Dostalo se nám tak překrásného uspávání hadů, což je při kvalitě Clementinovy produkce nezměrná škoda.
Němečtí elektronici Moderat třetí den z pozice headlinerů uzavírali a přes pomalejší rozjezd se nakonec jejich show rozjela, z valné části i díky světelným kulisám, které jsou na popůlnoční dobu stvořené. Jejich fanoušci se dočkali průřezu všemi třemi doposud vydanými alby, z nichž to poslední, lakonicky nazvané III, bylo zastoupeno nejvíce, byť ne nijak dramaticky.
Poslední den čekají Ostravu Jamiroquai, Nouvelle Vague a francouzští taneční drtiči Justice. Pořád je na co se těšit.
Fotoreport: http://www.worldstars.eu/fotoreport...