Všichni rockoví i popoví bohové v nebeském pantheonu od Kurta Cobaina po Vláďu Padrůňka se museli hodně přimlouvat, ale deštivé prokletí konečně skončilo a sedmnáctý ročník Colours of Ostrava vstoupil do své druhé poloviny ve slunečné náladě. O to vtipnější je poslouchat ty samé lidi, kteří den předtím nadávali na přeháňky, jak mrmlají poznámnky na "ubíjející vedro".
To ale nemohlo určitě vadit Marii Rottrové, která před osmi lety oznámila konec kariéry s tím, že ji koncertování unavuje a ráda by do politiky. No, tak úplně podle jejích představ to nedopadlo, ovšem důvody ke stížnostem mít nemůže. Přestože plocha před hlavním pódiem zela ještě deset minut před koncertem prázdnotou, v okamžiku,kdy se zpěvačka objevila pod reflektory, čekalo na ni několik tisíc lidí. Rottrová zahrála jak očekávané a nadšeně aplaudované staré věci (Lásko, Řeka lásky, To nic), tak i songy méně známé, ovšem stejně vřele přijaté. Za všechny můžu jmenovat nádherné "Žaluzie", kterou pro ni napsala předčasně zesnulá Zuzana Navarová. Ostravská Lady soul vypadá na svůj věk skvěle a bylo vidět, že ji hojná účast a velký úspěch příjemně překvapily.
Naopak američtí Calexico měli obecenstva nečekaně málo, což nijak neubralo jejich setu na spádu a energii. Chyťte se za nos, kdo jste si jejich tex-mex politický cirkus, kombinující mariachi, latino, blues, Rock, country, tejano a Jazz do svébytného nářezu, nechali ujít. Ideálně ho reprezentuje letošní novinka "The Thread That Keeps Us" v čele s velehitem "Under the Wheels", který v Ostravě přišel na řadu jako třetí. Kromě toho oba zakládající členové, Joey Burns a John Convertino, občas sáhli (nejen) do své hudební historie a když člověk zavřel oči, mohl se rázem přenést k americko-mexické hranici za volantem muscle car a se spalujícím sluncem nad hlavou. Krásný, nedoceněný zážitek.
Na jednom z menších pódií potěšil staré i mladé ofkórz) rockery Michal Ambrož, který to rozjíždí Na Žofíně jako zamlada. Od prvního tónu nabuzená jízda, letité pecky střídají věci ze sólové tvorby a přestože taková "Vrať se zpátky" z repertoáru Českého srdce je mírně melodicky jiná, pamětník jihne a nováček je postupně lapen. Sex, holky a mašiny. A vona má špinavý záda!
Britská herečka a zpěvačka Joss Stone vsadila na svou krásu a nesporný umělecký talent, který ovšem spousta lidí přeceňuje. Byla velice roztomilá, ale taky velice předvídatelná a ve své róbě působila, jako by právě vystoupila z vozu na nejlepším filmovém festivalu a chystala se vkročit na červený koberec. Skladby samy o sobě jsou nosné, melodicky téměř dokonalé a pokud máte naposlouchány desky "Water For Your soul", "LP1" a "Introducing Joss Stone", měli jste obrovskou výhodu. Ale dám malý tip - poslouchat ty desky doma na dobré aparatuře přinese větší umělecký zážitek, než Jossin koncert.
To Cigarettes After Sex jsou větší srdcaři. Chtěli jste krásu, tady ji máte. Až nadpozemsky éterická hudba, která evokuje Beach House, Slovdive, nebo tuzemské Colorfactory blahé paměti, hladí a uklidňuje. V tomhle světě bez emocí nejsi ztracený, nabízíme útočiště a pohlazení. Zpěvák Greg Gonzalez zpívá v poloze, která je posazená do téměř ženské roviny a jeho vyznání plynou prostorem, aby zanechaly duše posluchačů očištěné a ukonejšené. "Kristen, vrať se zpátky, spočineme na lůžku, až zapálíš svíčku". Nad hlavou svítí dorůstající Měsíc a tobě nemůže nic ublížit. "Nothing's Gonna Hurt You Baby" se objevilo i v jednom díle seriálu "Příběh služebnice" a dovedlo koncert do závěrečné části.
Následující Jessie J ospalou náladu a ukolébanou mysl trochu rozproudila, ne? NE. Třicetiletá londýnská černovláska moc kouká na Bona a Stinga a usoudila, že fanoušky nejvíc zajímá řečnění a řečnění a řečnění, bezduché k tomu. Přitom její tvorba je jako kanystr energy drinku, jako nádrž kerosinu, jako vysokokapacitní baterie - jen ji odpálit mezi lidi a dívat se, co to s nimi dělá. Jo, dělalo. Holky tančily, kluci tančili, jedlo se a pilo...ale Jessie to pokaždé zabila projevem, vedle kterého byly promluvy Fidela Castra rozvernými čísly Na stojáka. Vystoupení postavila na sedm let starém debutu "Who You Are", zatímco backronymně pojmenovaná letošní novinka "R.O.S.E." kupodivu tolik prostoru nedostala. Ale pokud odhlédneme od určité nudy, co kdo chtěl, ten si to v jejím vystoupení našel - přestože se někdy jednalo o příslovečnou jehlu v kupce sena.
Američtí experimentátoři a miláčci kritiky Algiers mají energetický potenciál 6,8x Jessie J a dokážou ho náležitě využít. Škatulka "dystopický soul" není vůbec od věci, kapela se umí do nástrojů opřít a jejich kombinace afrofolku a rocku je pořád natolik netradiční a přitažlivá, že se jim srovnatelné party špatně hledají i na festivalu natolik různorodém a multižánrovém, jako jsou Colours. Kapela přehrála valnou část alba "The Underside of Power" a posluchače přenechala německému elektronickému tanečnímu mágovi Paulu Kalkbrennerovi, který návštěvníky přenesl nejen skrz hymnickou "Sky and Sand" do brzkého rána a posledního dne festivalu.
Dokončení zítra.
Fotoreport ze třetího dne si prohlédněte zde: http://www.worldstars.eu/fotoreport...