Charles Aznavour
Kongresové centrum Praha
16.3.2018
Jsou koncerty, kam se chodíte vyřádit, vykřičet, zahrozit, házet loknama a k tomu všemu poslouchat oblíbenou hudbu. A pak jsou koncerty, které jsou spíš společenskou událostí – napadá mě namátkou Leonard Cohen a jeho poslední uskutečněná turné. Do téhle kategorie spadá i Charles Aznavour a jeho druhé vystoupení v České republice.
Francouzský šansoniér arménského původu je živá legenda, připomínající svým působením cimrmanovský popis délky vládnutí Franze Josefa I. První turné absolvoval v roce 1945, když bylo Lennonovi pět a nějací The Beatles byli doslova hudbou budoucnosti. Ostatně i náš Kája Gott byl v té době jen o rok starší. Psal texty a hudbu pro Edith Piaf, spolupracoval s Lizou Minelli, Zaz, jeho písně na oplátku přebíraly a přebírají opravdová esa světové hudby, od Ray Charlese po Plácida Dominga. Kromě hudby se Aznavour prosadil jako herec s více než šedesátkou rolí na kontě.
Když opominu jeho bratislavské vystoupení ještě v rámci federace v roce 1978, vrátil se do České republiky po dvou letech na teprve druhý zdejší koncert. Nutno dodat, že s téměř nezměněným repertoárem, oproti vystoupení z dubna 2016 chyběla například La Mamma, známá z českého podání Marie Rottrové, změny byly opravdu jen kosmetické.
Aznavourovy skladby si ostatně rády vybírají české pěvecké hvězdy. „La Boheme“ známe od Hany Hegerové jako „Já se vrátím“ a i ten už vzpomínaný Božský Kája převzal „Hier Encore“ s českým textem Zdeňka Borovce pod názvem „Když jsem já byl tenkrát kluk“. Obojí v Kongresovém centru zazněly, protože se jednalo o průřez celou dosavadní Aznavourovou tvorbou. Tím navázal na své předchozí vystoupení, ne náhodou má letošní turné podtitul „encore une fois“, tedy „ještě jednou“. S francouzštinou se mohla pojit jen jediná výhrada, totiž Mistrovy proslovy mezi písněmi v jeho rodné řeči. Publikum, z valné většiny tímto jazykem nepolíbené, se sice pochechtávalo na místech, kde se pochechtával i protagonista, ale maně jsem si vzpomněl na Tři muže ve člunu a skvělou historku se směšným kupletem Slossena Boschena (kdo neznáte, vřele doporučuju).
Jevištní provedení je ve srovnání se studiovými verzemi samozřejmě komornější, orchestr nahrazují klávesy a leckdy je to slyšet, oplátkou je relativně intimnější atmosféra bez rozptylování a zvukové bombastičnosti. Hudebníci slouží výhradně jako doprovod bez ambicí strhávat na sebe pozornost sólováním a exhibicemi. Jedinou výjimkou je tak Aznavourova dcera Katia, která ze svého postu doprovodné vokalistky vystoupila pouze v rámci duetu „Je Voyage“. Navzdory známým melodiím, často v moderních a rytmických aranžích, se Aznavourovi podařilo skutečně naplno roztleskat kongresové centrum jen jednou, v případě brilantní, cikánské „Les deux guitares“, u které si v závěru střihnul i malý taneček. Po povinné „La Bohéme“ se končilo s „Emmenez-moi“, během které sundala ochranka z okraje pódia dva nedočkavce, kteří se nicméně zařadili mezi ostatní, kteří chtěli Mistrovi předat květiny a poprosit o autogram, úspěšně. Možná ta skromnost a pokora přichází s léty. Sedm roků do stovky, skoro by se chtělo říct s JoseFeM Kemrem „znám chlápka, ten má v úctě svět a přitom 95 – ten mládím září“. A dodat refrén z „Les deux guitares“ - эх раз ещё раз ещё много много раз!
Setlist:
Les Émigrants
Je n'ai pas vu le temps passer
Paris au mois d'août
Viens M'emporter
Mourir d'aimer
Je voyage (duet s dcerou Katiou Aznavour)
Sa jeunesse
Mon ami, mon Judas
Il faut savoir
Désormais
Avec un brin de nostalgie
La vie est faite de hasard
Les Plaisirs démodés
Ave Maria
Hier encore
Mes emmerdes
Představení hudebníků
Comme ils disent
Les deux guitares
La bohème
Emmenez-moi