Bob Dylan
Lucerna, velký sál
7.4.2019
Jedenáctkrát už si v České republice zahrál americký písničkář, nositel Nobelovy ceny za literaturu a hudební průkopník Bob Dylan. Ale zatímco doposud to bylo jen v arénách a halách, včerejší večer (a následující dva) se představil v pražské Lucerně, sále velebeným i proklínaným. Velebeným pro atmosféru, výzdobu a punc legendárního místa, proklínaným pro nedýchatelný vzduch a nezřízené vedro. To sice trochu odstranilo pojetí koncertu, který měl díky místům převážně k sezení omezenou kapacitu, ale i tak nebyly ovívající se dámy žádnou výjimkou.
Přesně v osm hodin za doprovodu Igora Stravinského přišli čtyři doprovodní hudebníci, tvořící „His band“ a sám Dylan zasedl ke klavíru. Střídmě nasvícené pódium, budící dojem, že muzikanti hrají pod několika pouličními lampami, působilo decentně a útulně, stejně, jako celý následující koncert sám. Komorní prostředí Mistrovi nesmírně sluší, ačkoliv na jeho proslulou (ne)komunikaci s publikem to vliv nemělo.
Během večera odehrál dvacet skladeb, ze kterých polovina kopírovala loňský koncert v brněnské hale Vodova a rovnou čtyři pocházely z alba „Tempest“, skoro sedm let staré poslední výhradně autorské nahrávky. Střídmá aranžmá nechaly vyniknout čistotě jednotlivých songů, což zvláště u rozněžnělé „Make You Feel My Love“ a překopané, s klavírem odvzlykané „Don't Think Twice, It's All Right“ vyloženě polaskalo uši. Že se do toho umí kapela opřít, dokázali v „Highway 61 Revisisted“ ze stejnojmenného alba, ze kterého Bob zahrál ještě závěrečnou „It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry“ a „Like a Rolling Stone“, pozměněnou téměř k nepoznání. Refrén nestoupal do výšky, Dylan píseň téměř odvyprávěl, ale riffy a odsýpající rytmika zůstaly. Tančit ale mohly vlastně jen postranní řady na balkónech, kde zůstal dostatek prostoru a v rámci koncertu zřejmě nejexkluzivnější místa.
Přestože je Dylan známý jako kytarista, tentokrát střídal piano a foukací harmoniku a během večera vstal jen dvakrát – při „Scarlet Town“ předváděl s mikrofonem téměř elvisovské pózy, aby se pak zase v klidu vrátil na svou židli. Ostatně, je to téměř osmdesátník s bouřlivým životem. Večeru hodně prospěl absolutní zákaz pořizování jakýchkoliv záznamů, takže odpadly obligátní displeje mobilů a tabletů. Spořádanost publika narušilo několik jedinců až při přídavku, během standing ovation, kdy výše zmíněnou „It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry“ předcházel evergreen „Blowin' in the Wind“, v češtině notoricky známé „Míle a míle jsou cest, které znám“. Ani v tomhle případě ale nebylo snadné skladbu identifikovat, Dylan dělá všechno možné, aby se jeho staré melodie neohrály. Všechno do sebe zapadlo. Jemná „Simple Twist of Fate“, napřené blues „Early Roman Kings“, procítěná „Love Sick“, kdy zestárlému Dylanovi věříte každé slovo stejně, jako jste věřili Cohenovi, když bez patosu oznamoval „jsem tvůj muž“.
Intimní a procítěné. Pro oddané fanoušky životní zážitek. Hodně se spekuluje o tom, nakolik budou dva následující pražské koncerty repertoárově odlišné. Jelikož zůstává evropská část turné v tomto ohledu poměrně konzervativní, osobně bych na přílišnou pestrost nesázel. A pokud se pletu, tím lépe. Vybírat má Bob rozhodně z čeho.
Setlist:
Things Have Changed
It Ain't Me, Babe
Highway 61 Revisited
Simple Twist of Fate
Cry a While
When I Paint My Masterpiece
Honest With Me
Tryin' to Get to Heaven
Scarlet Town
Make You Feel My Love
Pay in Blood
Like a Rolling Stone
Early Roman Kings
Don't Think Twice, It's All Right
Love Sick
Thunder on the Mountain
Soon After Midnight
Gotta Serve Somebody
Přídavek:
Blowin' in the Wind
It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry