Aerodrome festival
Den první
28.6.2018
Letos si návštěvníci velkých hudebních akcí na nedostatek deště a bahna stěžovat rozhodně nemůžou. Ani první den festivalu Aerodrome, který se po loňském pražském ročníku přesunul do Panenského Týnce, nebyl v tomhle ohledu výjimkou. Ale festivaly jsou jedno velké dobrodružství, takže nikdo neremcal.
Areálu vévodí tři obří pódia, přičemž hlavní hvězdy střídají dvě sousední. To se ukazuje v návaznosi jednotlivých účinkujících jako nejpraktičtější řešení. Většina návštěvníků se plynule přesouvá mezi nimi.
Američtí PVRIS (vyslovuje se to „Paris“, ne „puris“) přivezli průřez oběma dosavadními alby, loňským „All We Know of Heaven, All We Need of Hell“ i staršího bratříčka „White Noise“. Původně metalcorové uskupení svou tvorbu učesalo a zjemnilo, takže v Panenském Týnci už jsem viděli téměř popové, mainstreamové vystoupení. Což není na škodu, tvrdých kapel nabídl festival dostatek a temný elektroRock s ženským zpěvem v podání Lynn Gunn tvořil zajímavou alternativu pro hudební hledače.
Na déšť doplatila výborná čeká Role, která se musela potýkat s minimem posluchačů, ale o to větší soukromý mejdan se z vystoupení téhle party, spřízněné tvorbou s Priessnitz či Umakartem, stal.
S dvěmi nominacemi na Grammy, sedmi alby na kontě a s osmým na cestě spustili svůj nekompromisní mix křesťanského metalu, hardcore a punku floridští Underøath. Název „Pod přísahou“ prý „našli někde v Bibli“. Budeme jim věřit, stejně jako tomu, že mohli předvést o fous zajímavější výkon. Přestože zpěvák Spencer Chamberlain dal do projevu zřejmě všechny síly, výsledek splynul do jedné hlukové koule bez jediného výraznějšího momentu.
Úplně z jiné putýnky hráli jejich festivaloví následovníci, britští Glass Animals. Na svůj debut „ZABA“ v setlistu téměř zanevřeli a hráli především z dva roky staré, ale pořád aktuální „How To Be A Human Being“. Jak být člověkem ukázal zpěvák Dave Bayley třeba tím, že – nikoli jako poslední z účinkujících – sestoupil mezi diváky, zahodil svůj hvězdný status a s rozesmátým výrazem prošel davem do zadní řady a zpátky. Hudebně je tohle sympatické indie seskupení ideálním letním průvodcem a jejich příjemná kytarovka byla kontrapunktem k drsným Underøath.
S dvěma křížky na krku a s naprosto čerstvou novinkou „Gravity“, oficiálně vycházející následující den, odstartovali svůj set welšští Bullet For My Valentine. Ze svého šestého alba zahráli metalcoreoví veteráni čtyři skladby v čele se singlovou "Don't Need You". Kapela, která mezi své vzory řadí Judas Priest, nebo Def Leppard, vsadila na melodie v kombinaci s energickým nasazením a chytlavými refrény. Zpěvák Matt Tuck byl ve skvělé hlasové formě, basista Jamie Mathias dělal opičky do publika a celková pohoda mohla být příčinou toho, že i to nebe se na nějakou chvíli roztrhlo, takže Karen Marie Aagaard Ørsted Andersen, která si celkem rozumně zvolila umělecké jméno MØ, už mohla vidět při svém vystoupení v publiku skutečné lidi místo anonymní masy pláštěnek.
Dánská elfka měla obrovskou podporu fanoušků, výborně sestavený set, promyšlenou pódiovou prezentaci a po vzoru Glass Animals taky vplula mezi lidi a to doslova. Na rukou diváků se nechala unášet předními řadami. Její vystoupení bylo do značné míry postaveno na albu „No Mythologies To Follow“, ze kterého pocházi hned pět singlů v čele s „Pilgrim“ a samozřejmě se nemohly opomenou předělávky, přičemž „lean On“ od Major Lazer je přirozeným vyvrcholením večera a „Final Song“ tím skutečným. MØ, viditelně potěšená zájmem a sborovým zpěvem, nešetřila úsměvy a pro mnoho diváků, mezi které řadím i sebe, se stala hvězdou prvního dne festivalu, přestože oficiálně jej ukončoval rapper a herec Wiz Khalifa po vystoupení australských, metalcoreových Parkway Drive, kteří zapůsobili někde na půl cesty mezi Underøath a Bullet For My Valentine. Standardní nářez, který prošumí ušima, ale na zadek si z něj nesednete.
Vysportovaný a skrz naskrz potetovaný postavil svou show poměrně monotematicky. Kdyby nebyla na světě tráva (a tím nemyslím anglický trávník), byl by svět o pár písní chudší a Wiz by si musel lámat hlavu, čím téma nahradit. Ale marjána na světě je a obří, metrové jointy si diváci pohazovali nad hlavami dobrou polovinu vystoupení. To bylo pojato poměrně střídmě, zadním projekcím dominovaly auta a bankovky (překvapení!). Základními kameny vystoupení, které občas působilo trochu unyle, byla nahrávka „Rolling Papers“ z roku 2011 a na ni navazující, na letošní rok přichystaná „Rolling Papers 2“. Celkový dojem u mě pět jointů z deseti.
První den festivalu byl u konce, na ten druhý už se usmálo i slunce.
Pokračování v dalším článku.